ZDRAVOTNICTVÍ JE BYZNYS, AŤ CHCEME NEBO NE

Medical Tribune, 12.10. 2009 (Ročník 5, číslo 28, str. B5)

Rozhovor s profesorkou Sharon Oswaldovou, zástupcem akademického partnera Auburn University

CMC Graduate School of Business, která působí v Čelákovicích nedaleko od Prahy, již řadu let nabízí studium managementu směřující k titulu Master of Business Administration, ve zkratce MBA. Od minulého roku má také speciální nabídku pro zdravotníky. Do programu MBA ve zdravotnictví již brzy vstoupí třetí kohorta studentů. Jednotlivé moduly tohoto studia doplňují vystoupení hosta z praxe. V září jím byla profesorka Sharon L. Oswaldová z Auburn University v americké Alabamě. Ta se dlouhodobě specializuje na problematiku efektivního řízení zdravotnických zařízení. K českému prostředí má blízko především proto, že její domovská univerzita je akademickým partnerem CMC.

Vaše pracoviště patří mezi padesát nejlépe hodnocených v USA. Jaké vzdělávací programy manažerům ve zdravotnictví nabízíte? 
Programy specializované na zdravotnictví máme už deset let. Naše nabídka je flexibilní – od intenzivních prezenčních kursů po distanční studium. Kursy založené pouze na komunikaci po internetu ale nemáme - vždy je alespoň nějaký čas věnován přímému kontaktu studentů  s učiteli a mentory. Necháváme určitý prostor i na výuku v terénu - jezdíme  například se studenty za hranice USA, aby poznali i jiné zdravotnické systémy. Skladba našich studentů je skutečně pestrá – od šéfů velkých klinik po lékaře z malých venkovských nemocnic. Myslím, že podobně zajímavé, hodně diverzifikované skupiny, se tvoří i tady v Česku. To je vždycky dobře, protože čím různější studenti jsou, tím více se mohou obohatit navzájem. Určitě budou profitovat z toho, že si zde vytvoří neformální kontakty s lidmi, se kterými by se jinak nepotkali.
 
Proč vlastně spolupracujete s CMC?
Bez mezinárodního rozměru v dnešním globalizovaném světě už asi ani management vyučovat nelze, máme proto dlouhodobé vztahy například s japonským partnerem. Tvorbu českých programů pro řízení ve zdravotnictví sledujeme vlastně od samého začátku, podíleli jsme se na tvorbě curikula studia, mnohokrát jsme se s českými kolegy sešli například nad sylaby jednotlivých modulů. Myslím, že kvalita lidí, kteří zde přednáší, je skutečně pozoruhodná. A těším se, že budeme u toho, až budou graduovat první absolventi.

K úspěšnému managementu ve zdravotnictví jsou v podstatě dvě cesty – buď si zdravotníci osvojí  alespoň základní ekonomické a manažerské principy, nebo lidé s ekonomickým či právnickým zázemím získají přehled o specifikách  medicíny. Která z těchto cest podle vás vede spíše k cíli?
Obojí je samozřejmě možné, ale podle mého názoru je snazší učit zdravotníky. Myslím, že jsou ochotnější přijímat nové poznatky. Vidíme to i v kursech, které jsou zaměřené na management obecně – lékaři jsou obvykle ti, kteří pracují nejtvrději.

Jaké máte pocity z práce s českými studenty?
Tato moje zkušenost je zatím pouze krátká. Udělali ale na mě dojem, že jsou vysoce motivovaní a velmi dobře informovaní. A měli opravdu zajímavé otázky.

Proč je vlastně účelné vytvářet programy určené pouze pro zdravotnictví? Nedalo by se říci, že principy řízení jsou univerzální?
Zdravotnictví má celou řadu výrazných specifik. Jedním z nich je nutnost čelit neustálým změnám. To samozřejmě platí kdekoliv jinde, ve zdravotnictví je to ale obzvlášť výrazné – zde je tlak na inovace dán už nesmírně rychlým vývojem medicíny. Nemáte zde jednoho typického klienta. Kromě pacientů musíte komunikovat s politiky, s představiteli regulačních orgánů, s plátci péče. Ty všechny musíte nějakým způsobem uspokojit. Situace je o to složitější, že většinou péči neplatí ten, kdo ji spotřebovává. Unikátní jsou krizové situace, které musí zdravotnický management řešit. A navíc v žádném jiném oboru nehrají takovou roli emoce. V tomto výčtu by šlo jistě dlouho pokračovat…

Každý zdravotnický systém je zcela specifický –  co funguje v jednom, může spustit negativní dominový efekt v jiném. Do jaké míry jsou zkušenosti z jednoho státu přenositelné do jiného?
Zcela přenositelné určitě nejsou, ale určitě se můžeme inspirovat navzájem. Pokud vezmeme naše dvě země, tak hlavní rozdíl je v tom, že v Česku lidé považují přístup ke zdravotní péči za své právo, Američané jej vnímají jako privilegium. Český systém má mnoho nedostatků a americký rovněž, možná někde uprostřed je varianta, která by byla lepší. Musím říci, že pro mě jsou velmi podnětné některé myšlenky z reformy zdravotnictví, kterou jste zde připravili. I zde je ale vidět, že čelíme podobným problémům. Stalo se zde to samé co v USA – i čistě odborná, věcná témata se začala vytrácet v nepřehledné politické diskusi. To, co jednotlivé systémy propojuje, je medicína. Ta je velmi podobná napříč vyspělými zeměmi, i když je také velmi kulturně podmíněná. V co zdravotníci věří a co pro sebe a pro své pacienty chtějí, se příliš neliší.
 
Prezident Obama nyní v americkém zdravotnictví razantně prosazuje některé zásadní změny. Snaží se dostat do systému pojištění desítky milionů nepojištěných Američanů a zároveň zbrzdit astronomické výdaje, které USA na zdravotní péči vynakládají. Jak hodnotíte jeho šance?  
Věnuji se zdravotnictví třicet let a nyní jeto poprvé, kdy věřím, že máme reálnou naději na pozitivní změnu – zcela určitě ale prezident nedokáže prosadit vše, co by chtěl. Je ale obdivuhodné, s jakou energií do toho vstupuje. Pokud vím z diskusí s českými kolegy, narážela zde reforma na to, že se nepodařilo veřejnosti vysvětlit, co jim přinese. Prezident Obama skutečně jde od města k městu a hovoří s lidmi. Skutečně se jim snaží říci o co mu jde. Mnohde při tom čelí velmi konfliktním situacím. Je to vděčné i pro média, takže se o zdravotnictví nyní intenzivně hovoří napříč celou společností.

Existuje ale vůbec něco jako úspěšná reforma zdravotnictví?
Bezvýhradných úspěchu je skutečně pomálu. Asi nejlepším příkladem je Nizozemí. Zde ale byla situace snazší už proto, že jde o relativně malou zemi. Zajímavé je třeba to, že se tu podařilo sjednotit elektronickou dokumentaci pacientů napříč celým systémem – to v USA nefunguje často ani v rámci několika nemocnic, které mají stejného provozovatele.

Vývoj českého zdravotnictví sledujete už řadu let. Jaké byste popsala toto své pozorování?
V České republice jsem byla snad již dvacetkrát, poprvé v roce 1992. Vy to možná příliš nevnímáte, ale pro člověka zvenčí jsou změny k lepšímu nepřehlédnutelné. Je to velmi působivé, co se tu děje. A nejde jen o kvalitativní posun ve vybavení technologiemi – kvalita péče se zlepšuje téměř ve všech aspektech. Také vidím, že problematika zdravotnictví se stává čím dál důležitějším tématem ve veřejné diskusi, lidé o ní mnohem více přemýšlí. Nepovažují již funkční zdravotnictví za něco samozřejmého. Na českém zdravotnictví je obdivuhodné, s jak nízkým rozpočtem dosahuje v mnoha oblastech výsledků srovnatelných s mnohem bohatšími zeměmi. I to bychom našim studentů z Auburn University rádi ukázali – plánujeme, že je sem vezmeme na „školní výlet“. 

Vraťme se ale k programu, na kterém u nás participujete. Zvláště v České republice, kde nejsme zvyklí za vzdělání platit, může být zásadním limitem školné, které rozhodně není symbolické…
Jistě, kvalitní vzdělání je drahé. Ve zdravotnictví se ale točí obrovské peníze. Organizace, které už dnes naši studenti řídí, mají mnohamilionové obraty - a někdy jde o desítky a stovky milionů. Velmi snadno mohou udělat chybu, která v konečném důsledku bude zdravotnické zařízení stát násobky školného. Náš program je koncipován tak, aby se investice do něj studentům, respektive jejich zaměstnavatelům, vracela, bez toho by nešlo o dlouhodobě udržitelný projekt. 

Kde vidíte další prostor pro rozvoj takto zaměřených programů v Česku?
Určitě je tu potenciál pro to, aby zde vznikl mezinárodní kurs v angličtině, kde by mohli studovat lidé z bývalé východní Evropy a kde by skutečně mezinárodní byl i sbor lektorů. Na tom CMC pracuje a Auburn University se bude ráda na tomto projektu podílet.

Kdybyste měla na závěr stručně říct, proč by se měli vedoucí zdravotničtí pracovníci zajímat o ucelené manažerské vzdělání?
Prostě proto, že zdravotnictví je byznys, ať chceme nebo nechceme. Lidé, kteří v něm mají rozhodovací pravomoci, musejí rozumět principům řízení organizace a ekonomickým a právním aspektům. Pokud tomu tak nebude, dříve či později to bude mít negativní dopad na medicínu, kterou budou nabízet.